Bylo nebylo, žil jednou jeden král a královna. Žili šťastně a spokojeně v překrásném zámku. Král miloval královnu a královna si nedovedla představit svůj život bez krále. Jednoho dne se královskému páru narodilo líbezné děvčátko. Bylo ještě maličké, ale každý viděl, že z něj jednou bude kráska nad krásky.
Královna dala dcerušce jméno Sněhurka. Každý den se královští rodiče těšili ze Sněhurčina rostoucího půvabu a poddaní v celém království se radovali s nimi. Sněhurka povyrostla. Vlasy měla černé jako uhel, pleť bělejší než sníh a rty červené jako krev. „Vybrala jsem jí přiléhavé jméno," pomyslela si královna. Hodiny a hodiny stála u okna a s potěšením hleděla, jak si děvčátko hraje. Sněhurku si každý hned zamiloval, dokonce ani ptáčci se jí nebáli.
„Jak šťastně žijeme," říkával král královně. „Máme krásné dítě, dobré a statečné poddané." „Kéž by to tak zůstalo navěky," přála si královna. Jenže štěstí je jako vítr, hned je tu a hned zas tam. Jednoho dne královna onemocněla. Král nechal svolat nejvyhlášenější doktory z celého království, žádný jí však nedokázal pomoci. A tak se stalo, že královna třetího dne zemřela.
Sněhurka dlouho usedavě plakala. Jedinou útěchou jí byli holoubci, co se slétali ke studni. Král truchlil dva roky. Po celý čas se v království netancovalo a všichni se oblékali do smutečního. Až jednoho dne se král rozhodl: „Ožením se, aby se mí poddaní mohli opět veselit, tancovat a zpívat si. I Sněhurka bude mít jistě radost z nové a laskavé matky!"
Král rozkázal, aby mu osedlali nejlepšího koně a vydal se hledat novou královnu. Sněhurka den co den vyhlížela otce, až se konečně dočkala. „Už jedou! Už přicházejí!" radostně volala. Všechno služebnictvo se shromáždilo k uvítání své nové královny. „Jak je krásná! Jak vznešeně vypadá! A jak kráčí!" šeptali si lidé. Sněhurka macechu srdečně přivítala. Ale té při pohledu na dívčinu krásu přeběhl po tváři zlý stín. Kolem úst se jí objevily ostré vrásky a z očí jí sršely blesky. Sněhurce se úzkostí sevřelo srdce. Jen král si ničeho nepovšiml. Byl velice pyšný na svou krásnou ženu. Zanedlouho však král zemřel. Sněhurka se žalem téměř utrápila. Plakala a naříkala, ale nebylo pomoci.
Jen co krále pochovali, ukázala se královnina pravá tvář. Každý den se zhlížela ve svém kouzelném zrcadle, aby jí řeklo, že je nejkrásnější v celé zemi. A přestože ji o tom zrcadlo přesvědčovalo, hleděla stále zlostněji a nenávistněji na Sněhurku, která byla den ze dne krásnější. „Ztrať se mi z očí!" rozkázala jednoho dne děvčeti. „Ať už tě nevidím!"
Sněhurka vyměnila své jemné šaty za záplatovanou halenu a musela dělat ty nejšpinavější práce. A i když se k ní osud zachoval tak krutě, našla si pro každého milé, přívětivé a laskavé slovo. Své trápení svěřovala jen holoubkům. Přilétali k ní vždy, když umývala drsnou kamennou podlahu. „Kdyby tak mí milí rodiče viděli, jak žiju na vlastním zámku! Oblečená hůř než služka! Spím jen na otýpce slámy! Nejím nic než chléb a vodu!" Holoubci smutně svěsili hlavy a lítostivě zavrkali: „Ubohé dítě!"
Jednoho dne se zlá královna opět podívala do kouzelného zrcadla a zeptala se ho: „Zrcadlo, zrcadlo, kdo je v celé zemi nejkrásnější mezi všemi?" Tentokrát zrcadlo odpovědělo: „Po celém království, po celém světě hezčí než Sněhurku nenajdete!"
Tato slova královnu velmi rozhněvala. Tvář se jí zkřivila zlobou a závistí a královna se zapřísahala: „V mé říši nebude nikdo krásnější než já!" V hlavě se jí zrodil temný plán. „Zavolejte myslivce!" rozkázala. Když ho přivedli, myslivec padl na kolena a hlavu sklonil k zemi, jak to pyšná královna žádala od svého služebnictva a poddaných. „Vstaň a dobře poslouchej, co ti přikážu! Zavedeš Sněhurku do lesa. Půjdeš s ní na osamělé místo a tam ji zabiješ!"
„Královno, to nemohu udělat!" zhrozil se myslivec. „Nežádej to ode mě!" „Když nevykonáš, co jsem ti přikázala, budeš o hlavu kratší!" Myslivec mlčky sklonil hlavu. Královna mu vložila do rukou skříňku a řekla: „Až Sněhurku zabiješ, vyřízneš jí srdce a vložíš ho sem! Tak se přesvědčím, zda jsi splnil můj rozkaz! A teď už běž!" Myslivec vyšel v hlubokém úklonu ze síně. Plný zoufalství si šeptal: „To nemohu udělat! To nedokážu! Jenže když nechci sám umřít, nezůstává mi nic jiného!" Zavolal tedy Sněhurku a vydal se s ní na smutnou cestu.
Královna stála u okna a dívala se za nimi, dokud se jí neztratili v lese. Sněhurka měla z výletu radost. „Jak je ten svět krásný!" volala a samou radostí poskakovala vedle myslivce. Ani nezpozorovala, že vcházejí stále hlouběji do lesa. „Proč nemáš radost jako já?" zeptala se Sněhurka myslivce, který kráčel mlčky vedle ní. „Jak mám mít radost, když mám splnit strašný úkol! Královna přikázala, abych tě zabil!" naříkal myslivec a v ruce se mu zatřpytil nůž.
Sněhurka vystrašeně hleděla na myslivce. „Nedělej to, slituj se! Nech mě žít!" úpěnlivě prosila. „Odejdu daleko odsud a nikdy se na zámek nevrátím!" Myslivec spustil ruku s nožem. „Tak utíkej! A ať tě provází jen dobro!"
Aby přesvědčil zlou královnu, že rozkaz splnil, zastřelil myslivec laň a vložil její srdce do skříňky. „Bude si myslet, že je Sněhurka mrtvá. A já si zachráním život!" řekl si myslivec a vrátil se na zámek. Sněhurka zůstala v hlubokém lese sama. Brzy nastala noc. „Kam se teď poděju?" rozplakala se a schoulila se hladová pod strom.
Vtom k ní začala z lesa přicházet zvířátka. Ze stromů slétli ptáci. „Neplač, Sněhurko! Pomůžeme ti. Jen pojď bez obav s námi a netrap se," uklidňovali ji. Zvířátka přivedla Sněhurku k malému domečku. „Bydlí v něm sedm trpaslíků," řekla jí srnka. „Neboj se a vejdi dovnitř. Tam najdeš útulek."
Sněhurka tedy vešla a překvapeně se rozhlížela kolem sebe. Všechno bylo tak malé a líbezné, že to ani nelze vypovědět. Ale všude vládl nepořádek a špína. „Měla bych tady uklidit," pomyslela si Sněhurka. Ukousla si kousek chleba a upila trochu mléka. Byla však velmi unavená, a proto se uložila do jedné trpasličí postýlky a vzápětí usnula.
Když trpaslíci skončili práci v dole, vykračovali si spokojeně domů. Vepředu svítil svítilnou na cestu trpaslík Prófa. Byl nejstarší a jmenoval se tak proto, že se díval na svět nejen vlastníma očima, ale i přes brýle, které mu seděly na konci nosu. Za ním kráčeli jeho druzi: Rejpal, Kejchal, Dřímal, Stydlín a Štístko. Na konci zástupu šel jako obyčejně nejmladší Šmudla.
Do kroku si z plných plic zpívali písničku, kterou jim složil Štístko: Hej hou, hej hou, už trpaslíci jdou a zpívají si vesele hej hou, hej hou. Když uviděli domeček, zůstal Prófa stát jako přikovaný: „Hele, máme otevřené dveře! Něco tady není v pořádku!" Trpaslíci se vystrašeně shlukli dohromady. „Co když jsou uvnitř loupežníci!" strachoval se Kejchal. „Nevěřím!" ozval se Rejpal, který nikdy ničemu nevěřil. „Co když nám všechno snědli!" bál se Dřímal.
„Šmudlo, přikradni se k domu a poslouchej, jestli se uvnitř něco nehýbe!" přikázal Prófa. Šmudlovi se strachem zvětšily oči jako talíře: „A to mám jít sám? To ode mě nemůžeš chtít!" „Půjde někdo dobrovolně se Šmudlou?" zeptal se Prófa. Ale nikdo se nepřihlásil. „Tak půjdeme všichni spolu," rozhodl Prófa jako nejstarší. „Držme se ale jeden druhého." Trpaslíci se tichounce připlížili k domečku.
Šmudla přitiskl ucho ke dveřím. Po chvíli zašeptal: „Vůbec nic neslyším." Sebrali tedy odvahu a strčili hlavy do dveří. Neviděli nic podezřelého. Všechno se zdálo navlas stejné, jako když ráno odcházeli z domečku. Stál tady stůl a na něm pestrá hromádka sedmi špinavých šálků a talířků. Na zemi bylo pohozených sedm košilek, které dávno nikdo nepral.
„Není tady nikdo," zašeptal Štístko. „Nevěřím," nenechal se přesvědčit Rejpal. Kejchal upozornil s rozmrzelou tváří: „Podívejte se radši do skříně." Dřímal si troufl do komory a byl velmi spokojený, když zjistil, že police se zásobami jsou netknuté! „Podívejte, co jsem našel!" Stydlín držel v prstech dlouhý, jako uhel černý vlas. Trpaslíci se podívali jeden na druhého. Komu asi patřil? „Takže tady přece jen někdo byl!" pokýval hlavou Prófa.
„Měli bychom se podívat i nahoru," navrhl Šmudla. Kejchal místo odpovědi jen zabručel: „A proč se tedy nepodíváš?" A zatímco se radili, kdo by měl vyjít nahoru první, ozvalo se tam hlasité: „Hepčí!" Trpaslíci se vrhli ke dveřím, připraveni vzít nohy na ramena. „Je tam strašidlo," vyděšeně hlesl Stydlín. „Nevěřím," nezapřel se Rejpal.
„Jdu se podívat," rozhodl se Prófa. A protože ostatní nechtěli být bojácnější než on, kradli se nahoru schod za schodem spolu s ním. Nevěřili však vlastním očím. Když se podívali na poslední postýlku, uviděli, že v ní někdo leží a spí. „Ach, jaká krásná dívčina! Vlasy má černé jako uhel, pleť bělejší než sníh a rty červené jako krev. Není to snad víla?" zašeptal Stydlín.
Nato se Sněhurka probudila. Když uviděla u postele sedm trpaslíků, lekla se. První se vzpamatoval z překvapení Rejpal: „Co děláš v naší posteli?" naježil se. „Kdo jsi a co tady děláš?" chtěl teď vědět i Prófa. „Jmenuji se Sněhurka. Promiňte mi, že jsem bez dovolení vešla do vašeho domu. Zavedla mě sem zvířátka. Nevěděla jsem, kam mám jít."
„To nemáš rodiče a domov?" zeptal se Stydlín soucitně. A tak jim Sněhurka vyprávěla, co se jí přihodilo. Řekla, jak jí umřeli rodiče, jak ji zlá macecha chtěla dát zahubit a jak se nad ní myslivec slitoval.
Stydlín si z koutku oka utřel slzu. „Pojďte všichni sem," svolal Prófa trpaslíky do rohu světnice. Tam se chvíli šeptem o něčem radili. Nakonec mu všichni souhlasně přikývli. „Sněhurko," začal nejstarší z nich slavnostně, „rozhodli jsme se jednohlasně, že jestli chceš, můžeš u nás zůstat!" Sněhurka se radostně usmála: „Děkuji vám! Budu se vám starat o pořádek."
Jen co příští ráno trpaslíci odešli do dolu dobývat zlato, rozhlédla se Sněhurka po pokojích a komůrkách důkladněji. „Tady je ale nepořádek! Musím to všechno pořádně vyčistit a uklidit!" Sotva si připravila metlu, vědro a hadr, ozval se ze všech stran klepot a ťukot na dveře a na okna. „Pusť nás dovnitř! Chceme ti pomoct!" volali ptáci, zajíci a veverky.
A potom začalo veselé uklízení. Ptáci utírali ze skříní každé smítko, lasice vymetla i nejtmavší kouty a Sněhurka umývala hory špinavého nádobí. Dvě veverky odnášely čisté talíře, šálky a mísy a ukládaly je na police. V postýlkách na poschodí vyměnila Sněhurka prádlo, umyla podlahu a utřela stůl. Při práci si s ptáky zpívala o závod.
Když potom přes čistě umytá okna zasvítilo do trpasličího domečku slunce, všechno uvnitř jen zářilo a třpytilo se. „Hm, a co teď?" zamyslila se Sněhurka. Najednou ji napadlo, že musí vlastně ještě uvařit. Zvířátka jí přinesla mouku, mléko, cukr a máslo, kapustu a místo koření voňavé bylinky. Sněhurka usilovně řezala, míchala a mísila.
Konečně bylo všechno hotovo. Koláč čekal v troubě, ochlazený puding byl na stole a z polévky v hrnci stoupala pára. „Trpaslíci se budou divit," řekla Sněhurka vesele svým pilným pomocníkům. A jak se divili! Dřímal ucítil už zdaleka vůni čerstvého koláče a na jazyku se mu sbíhaly sliny. „K večeři bude určitě nějaká dobrota," těšil se. „Nevěřím," nesouhlasil Rejpal. Už jsou u domečku. Ale co to? To se jim snad zdá! Všechno jen září! Nikde ani stopy po nepořádku! Na věšáku čisté košilky! A ta lákavá vůně chutného jídla! „To je snad sen," kroutil hlavou Stydlín. Když ho ale Kejchal šťouchl loktem do boku, uvěřil, že to všechno je skutečně pravda.
„Dobrý večer, mí milí trpaslíci!" přivítala Sněhurka zástup kamarádů. „Jídlo bude hned na stole." „Mně už hlady kručí v břiše," zabrblal Kejchal a ve slastném očekávání až přivíral oči. „Mně kručí ještě víc," tlačil se do pokoje Dřímal. „Počkejte, počkejte," zvolala Sněhurka. „Nejdřív si přede dveřmi očistěte boty! A snad si nechcete sednout za stůl s neumytýma rukama?" „To ne," zahanbeně prohlásil Rejpal a odebral se s ostatními ke studánce.
„No vidíte. Tak to má být," pochválila je Sněhurka, když se vrátili. „A teď dobrou chuť!" Začala veselá hostina. „Ještě nikdy jsem nejedl nic lepšího!" pochvaloval si Prófa a pohladil si břicho. „Ani já," přidal se Dřímal a natáhl se pro poslední kousek rozinkového koláče. „Když budeme mít každý den takové dobroty, nevejdeme se do kalhot," bručel dobromyslně Rejpal. Štístko vypadal ještě spokojeněji než jindy a Šmudla radostí vesele stříhal ušima. Stydlín ze Sněhurky nespustil oči. Byl by jí rád dal pusu, ale stydlivost mu nedovolila.
„Uděláme si slavnost!" navrhl Prófa. „To nevím jak," nezdálo se to Dřímalovi. Ale ostatní přerušili jeho váhání nadšeným potleskem. Prófa vytáhl ze skříně své čelo, Šmudla měl najednou v rukou tahací harmoniku a Rejpal si přinesl trubku. „Jedna, dvě, tři," udal Šmudla tempo trpasličího valčíku. „Smím prosit?" uklonil se Štístko před Sněhurkou. „Velmi ráda. Vložila dlaň do Štístkovy malé ruky a už vířili v tanci.
Hudba, smích a potlesk přilákaly k domečku zvířátka. S nosíky přitisknutými na okno se dívala, jak se trpaslíci baví. „Pojďme všichni ven před domeček," řekla Sněhurka. „Ať se zvířátka baví s námi!" Všichni nadšeně souhlasili. Sněhurka, trpaslíci a zvířátka se veselili dlouho do noci. A sova, která je stará a pamatuje si ledacos, později vyprávěla, že ještě nikdy nezažila takovou pěknou slavnost.
Zlá královna se zlým srdcem zatím seděla na zámku a kochala se svou krásou. Sluhové se jí báli a poddaní ji nenáviděli. Za těžkou práci jim dávala nepatrnou mzdu a za sebemenší přestupek je krutě trestala. Všechny peníze utrácela královna za zlato, šperky a všelijakou parádu. A tak nebylo divu, že královská pokladna, přestože poddaní museli platit stále vyšší daně, zela prázdnotou.
Jednoho dne si královna opět vzala své kouzelné zrcadlo a zeptala se: „Zrcadlo, zrcadlo, kdo je v celé zemi nejkrásnější mezi všemi?" A zrcadlo jí odpovědělo: „Po celém království, po celém světě hezčí než Sněhurku nenajdete!" „Oklamali mě!" vykřikla královna a zlostí zadupala nohama. „Sněhurka žije! Myslivec mi lhal!" S nenávistí v očích se rozhodla: „Zabiju Sněhurku sama. Já musím být nejkrásnější v celé zemi!"
Královna vklouzla do tajné komnaty. Z police vzala láhev s kouzelným nápojem. Vypila tři kapky... a vtom se proměnila ve škaredou starou ježibabu. „Checheche," zlomyslně se zachechtala, „takhle mě nikdo nepozná! Vzala krásné červené jablíčko a ponořila ho do kouzelného nápoje. Toto otrávené jablíčko tě zahubí, Sněhurko!"
Sněhurka a sedm trpaslíků si zatím žili šťastně a spokojeně. Trpasličí domeček se jen leskl čistotou a pořádkem. V sedmi postýlkách nikdy nechyběly čisté peřinky a polštářky. Trpaslíci nosili vyžehlené kalhoty a košilky. Když se večer vraceli z práce, čekala je na stole chutná večeře a Sněhurka jim nikdy nezapomněla popřát dobrou chuť. Dnes ráno se trpaslíci jako obvykle se Sněhurkou srdečně rozloučili. Prófa jí jako každý den připomněl: „Dávej pozor! Nikoho cizího nepouštěj do domu! Dokud se nevrátíme, nikomu neotvírej!" Prófa se bál, že se zlá královna bude chtít určitě pomstít.
Sněhurka slíbila, že uposlechne Prófovy rady a vesele trpaslíkům zamávala na rozloučenou. Netušila, že se blíží nebezpečí. Zlá královna, proměněná v starou ježibabu, se škrábala přes strmé vrchy, za kterými Sněhurka se svými kamarády žila. Byla to nebezpečná cesta, ale nenávist a touha po pomstě hnaly ježibabu stále dál. „Jen počkej, brzy přijde tvá poslední hodina, má milá Sněhurko," mumlala si pod nos. „Zanedlouho mě mé zrcadlo potěší lepší zvěstí!" Sněhurka se v domečku jen otáčela. Umyla nádobí, utřela stůl, seřadila židličky, zametla podlahu, uklidila postele a přemýšlela, co dobrého dnes trpaslíkům uvaří.
A zatímco tak pracovala, vesele si zpívala. Vtom někdo zaklepal. Ozvala se úpěnlivá prosba: „Otevři, prosím tě! Jsem unavená a mám žízeň. Dej trochu vody stařence!" Sněhurka se nad stařenkou slitovala. Zapomněla na Prófovo varování a na slib, že do domečku nikoho nepustí. Otevřela dveře a hrozně se lekla. Na prahu stála škaredá hrbatá stařena s bradavicí na křivém nose a téměř bezzubá.
„Dej mi pohár vody, krásné dítě," prosila medovým hlasem. Sněhurka jí přinesla, oč žádala. „Máš dobré srdce," poděkovala jí škaredá stařena. „Vezmi si tohle jablíčko za odměnu. Určitě ti bude chutnat. A teď už sbohem!" zaskřehotala a zmizela. Sněhurka si prohlédla jablíčko. Bylo krásně červené a celé se lesklo. Určitě bude sladké! „Nejez ho! Zahoď ho!" přiskočila k Sněhurce srnka. „Proč?" zeptala se Sněhurka a zakousla se s chutí do jablíčka. Sotva však sousto spolkla, padla mrtvá na zem. „Proč jsi mě jen neposlechla?" naříkala srnka.
S pláčem vyběhla z domečku a oznamovala všem zvířátkům: „Sněhurka je mrtvá. Zlá macecha ji otrávila!" Srnky, zajíci, tchoři i slimáci, králíci, veverky, sýkorky a drozdi - celý les oplakával Sněhurku.
„Musíme to říct trpaslíkům," vzlykal králík. Zajíc se rozběhl, seč mu síly stačily. Trpaslíci v dole usilovně pracovali. Štístko narazil na neobyčejně velký kus zlata. „Přinesu ho Sněhurce," svěřil se Stydlínovi. „Já jí cestou domů nasbírám kytici z nejkrásnějších květů!" Stydlín si cenil květy víc než zlato a drahokamy.
Najednou zaslehl zajíčka: „Trpaslíci, poslouchejte! Pojďte rychle ven! V domečku se stalo velké neštěstí!" Trpaslíkům úlekem vypadly z rukou krumpáče. S Prófou v čele vyběhli z dolu. „Co se stalo? Mluv!" obklopili zajíčka. Ten jim pověděl, co se stalo se Sněhurkou, že si ukousla z otráveného jablíčka a teď leží mrtvá v domečku. „Dala jí ho škaredá stařena." „To byla zlá královna!" řekl Prófa. „Tušil jsem to!" Nezmohli se už ani na slovo a rozběhli se domů.
Ve světničce našli na zemi bezduché tělo. Nedaleko leželo nakouslé otrávené jablko. Trpaslíci stáli mlčky nad Sněhurkou. Beze slov ji zvedli a uložili do komůrky na postel.
Přikryli ji a u hlavy jí zapálili svíci. Stydlín přinesl velkou kytici a všichni poklekli kolem smutečně vyzdobené postele. „Měli jsme radši zůstat doma!" vzlykl Štístko. „Proč jen otevřela dveře!" naříkal Prófa. Šmudla svěsil uši a Kejchal si v slzách mumlal pod nos: „Co si počneme bez naší Sněhurky?" Rejpal nahlas řekl, co si mysleli všichni: „Vždyť vypadá, jako by jen spala."
A skutečně. Sněhurka zůstala stejně krásná jako předtím. Vlasy měla stále černé jako uhel, pleť bělejší než sníh a rty červené jako krev. To ale žal trpaslíků ještě zvětšilo. Celou noc trpaslíci bděli a naříkali u Sněhurčina lůžka. Ráno zhotovili překrásnou skleněnou rakev. Vynesli ji na mýtinu a dívku do ní uložili. Všechna zvířátka přinášela květy. Ale žal trpaslíky neopouštěl. Jeden z nich u ní vždy stál na stráži.
Tak ležela Sněhurka v rakvi dlouho, předlouho. Najednou vyšel z lesa urostlý mládenec. „Proč tolik pláčete a naříkáte?" zeptala se. Prófa mu ukázal Sněhurku. „Oplakáváme nejmilejší a nejkrásnější dívku na světě."
Mládenec se dlouho díval na nehybné tělo. Potom si zhluboka vzdychl: „Ach já nešťastný princ! Hledal jsem dívku, o které vyprávějí, že má pleť bělejší než sníh, rty červené jako krev a vlasy černé jako uhel. Chtěl jsem si ji vzít za ženu a mít jí rád. Přišel jsem pozdě!" Smutně políbil Sněhurku na ústa. Vtom-hle, Sněhurka otevřela oči! „Ach kde to jsem?" zeptala se, jako by se probouzela ze spánku. „Tady, u nás," odpověděl princ.
Trpaslíci se rozjásali, radostně výskali a vyhazovali čapky do výšky. Potom Sněhurce vyprávěli, co se stalo a princ ji poprosil: „Pojď se mnou do zámku a buď mi dobrou ženou." Sněhurka svolila. Zvěst o Sněhurčině zázračném uzdravení se rozletěla po lese jako vítr. Zvířátka letěla a utíkala k trpasličímu domku, aby se se Sněhurkou radovala. Všechna chtěla samozřejmě vidět i prince. Sněhurka seděla na princově bílém koni ještě krásnější než jindy.
„Tak vás opustím, mí milí trpaslíci," loučila se s nimi. Trpaslíci ale nenaříkali. „Brzy nás navštiv," zval ji Stydlín a podal jí pomněnku. „Dávejte si pozor na zlou královnu," varoval Sněhurku a prince Prófa. „Ta už nežije," řekl princ. „Když se vracela na zámek, uhodil do ní blesk a srazil ji do hluboké propasti." „Ježibaba už není! Už je po ní!" radovali se trpaslíci a mávali Sněhurce i princi na rozloučenou, dokud je neztratili z očí.
