„Tatínku, budeme závodit?“
„No jasně!“ usmál se tatínek. „Tři, dva, jedna – teď!“
A už jeli! Evička jela jako blesk, zatáčky brala s lehkostí a tatínek jen sotva stíhal. Smáli se a závodili celou cestu, až přijeli k obchůdku jménem Polo.
Tam Evička uviděla barevné balíčky žvýkaček. „Tyhle bych si moc přála,“ řekla. Tatínek jí je rád koupil, a Evička si žvýkačky uložila opatrně do košíčku na řídítkách odrážedla.
Potom se vydali směrem domů. Cestou míjeli známé dětské hřiště, které patřilo k základní škole.
„Tatínku, půjdeme si na chvíli hrát?“ poprosila Evička.
„Jasně, na chvilku si můžeme na hřišti pohrát“ řekl tatínek.
Evička srovnala své odrážedlo do stojanu na kola nedaleko hřiště a pak už běžela na prolézačky. Tatínek si s Evičkou hrál na prolézačce.
Jenže za chvíli si všiml něčeho divného. Dva mladí kluci se motali kolem odrážedla. Šeptali si, rozhlíželi se – a pak jeden z nich sáhl do košíčku a vzal Eviččiny žvýkačky!
„Hej!“ vykřikl tatínek, přeskočil nízký plůtek u hřiště a běžel k nim.
Kluci se lekli. Ten, co držel žvýkačky, je rychle položil zpátky do košíčku a pak oba rychle odešli.
Tatínek zkontroloval, že všechno je v pořádku a žvýkačky jsou tam, kde mají být.
„Tatínku, co se stalo?“ ptala se Evička.
„Někdo ti chtěl vzít žvýkačky, ale já jsem to viděl a zastavil ho.“
Evička se zamyslela. „Ale to se přece nedělá!“
Tatínek přikývl. „Přesně tak, Evičko. Sahat na cizí věci bez dovolení je špatné. A krást je ještě horší. My se vždycky chováme slušně, protože být poctivý je správné.“
Evička se zamyslela, pohladila svoje odrážedlo a řekla: „Příště si žvýkačky vezmu s sebou na hřiště.“
Tatínek se zasmál. „To je dobrý nápad.“
A tak jeli domů, cestou si ještě povídali a Evička si mohla dát jednu ze svých zasloužených žvýkaček, ale až potom co tatínkovi pomohla uklidit odrážedlo a koloběžku.
Poučení:
Sahat na cizí věci bez dovolení se nesmí. A krást je špatné – protože co není tvoje, na to nemáš právo. Poctivost a slušnost dělají z každého hrdinu – stejně jako byl dnes tatínek!
