Najednou zvenku zaslechla zvláštní zvuk.
„Šššš…“
Evička se zachumlala do peřiny, ale zvuk se ozval znovu. Jako by někdo šeptal…
„Kdo to je?“ zašeptala potichu.
Pomalu vylezla z postele, vzala si svou čelovku a malou lucerničku, kterou měla na výlety, a opatrně vyšla na hotelovou chodbu.
Chodba byla temná, jen světlo z nouzových lamp svítilo na koberec. Evička se rozhlédla… a všimla si jedněch starých dveří na konci chodby.
„Tyhle dveře tam předtím nebyly…“ pomyslela si.
Zvedla ruku a lehce zaklepala.
Nikdo neodpověděl. Ale když se otočila, dveře se samy pomalu otevřely…
Evička se zhluboka nadechla a nakoukla dovnitř.
V místnosti byl starý nábytek, velké zrcadlo, které bylo celé zaprášené, a uprostřed stál stůl s otevřenou knihou.
Evička si přiblížila světlo čelovky k stránkám a četla:
„Kdo objeví tento pokoj, musí rozluštit hádanku… Jinak zůstane navždy zamčený…“
Vtom se dveře s velkou ránou zavřely!
Evička se lekla a rychle se otočila ke knize.
Pod nápisem byla napsaná hádanka:
„Jsem lehký jako peříčko, ale žádný vítr mě neunese. Ve tmě tě chráním, ale přes den zmizím. Co jsem?“
Evička se zamyslela. Co by to mohlo být?
Najednou si vzpomněla, co jí tatínek vždycky říká před spaním:
„Peřinka tě ochrání před zimou a tma tě ukolébá ke spánku…“
„Peřina!“ vykřikla.
Jakmile to řekla, kniha se zavřela a dveře se znovu otevřely.
Evička neváhala a rychle vyběhla zpátky do svého pokoje.
Když se ráno probudila, všechno bylo jako obvykle. Tatínek jí připravil oblíbenou snídani a maminka se na ni usmívala.
„Dobré ráno, Evičko! Spala jsi dobře?“
Evička se zamyslela. Byl to jen sen? Nebo opravdu našla tajemný pokoj?
Podívala se ke své postýlce a na zemi našla zaprášený klíč…