„Ne, ne, ne! Já si budu dělat, co chci!“
Tatínek si povzdechl. „Evičko, jestli nebudeš poslouchat, přijde si pro tebe čert!“
Evička se jen zasmála. „To určitě, tatínku! Čerti přece neexistují!“
Jenže co se nestalo!
Když se setmělo a v celém domě bylo ticho, zafoukal venku studený vítr a v dálce se ozvalo zvonce a podivné brblání.
BUM! BUM! BUM!
Někdo zabušil na dveře!
„Evičkoooo!“ zahřměl hluboký hlas. „Já jsem čert a slyšel jsem, že neposloucháš rodiče. Tak pojď se mnou do pekla!“
Evička se strašně polekala a schovala se pod postel. Dveře skřípavě vrzly a čert pomalu vešel do pokoje.
Měl rohatou hlavu, dlouhý ocas a kožich od sazí. Z očí mu šlehaly malé plamínky a v ruce držel pytel.
„Tak pojď, Evičko, už se na tebe v pekle těšíme!“ zahřměl a natáhl po ní chlupatou ruku.
Ale Evička dostala nápad!
Vzpomněla si, co jí říkal Dino: „Čerti jsou hloupí a nepozorní, dá se na ně vyzrát!“
A tak si rychle stoupla, přestala plakat a řekla:
„Dobře, čerte, půjdu s tebou. Ale víš co? Uděláme si závod. Kdo bude první venku, ten vyhrál!“
Čert se ušklíbl. „Cha! To je jednoduché, já běhám jako blesk!“
Evička se usmála. „Tak dobře, ale nesmíš podvádět! Běž první, já tě hned doběhnu!“
Čert se zasmál a rozběhl se ke dveřím. Ale neviděl, že Evička předtím vykopala venku jámu!
A jak tak běžel, žuch! Spadl přímo do hluboké díry!
„Jauvajssss! Co to je za past?!“ vykřikl.
Evička se podívala dolů a zasmála se. „Tak vidíš, čerte! Já jsem tě přelstila!“
Čert zuřil, ale nemohl se dostat ven.
„Evičko, pomoz mi!“ prosil.
Evička se zamyslela. „Pomůžu ti, ale jen pokud mi slíbíš, že mě už nikdy nevezmeš do pekla a že necháš všechny neposlušné děti na pokoji!“
Čert sklopil uši. „Dobře, dobře, slibuju!“
Evička mu podala velkou větev, čert se vytáhl ven, otřepal si kožich a utíkal pryč, až mu od kopyt létaly jiskry!
Od té doby už si pro Evičku nikdy žádný čert nepřišel. A víš proč?
Protože se snažila poslouchat rodiče, hezky jíst a být hodná holčička.
A kdyby někdy chtěl nějaký čert zase přijít? No… radši by si to měl dobře rozmyslet!