„Co kdybychom dnes pozorovali hvězdy z trampolíny?“
Evička nadšeně zatleskala ručkama. „Joooo! A můžu si vzít s sebou zajíčka?“
Tatínek přikývl a pomohl jí nasadit její malou svítící čelovku. „Aby sis mohla svítit na cestu,“ usmál se.
Společně donesli na trampolínu modrou matraci s hvězdičkami, aby měli pohodlí. Pak přinesli měkké deky a každý si vzal svůj termofor, aby jim bylo hezky teplo.
Evička si lehla na záda, zakoukala se na oblohu a vydechla: „Tolik hvězd! A hele, támhle je ta nejjasnější!“
Tatínek se usmál: „Ano, to je Večernice. A támhle vidíš Velký vůz!“
Chvíli leželi a užívali si klidné ticho. Ale najednou se Evička zavrtěla a řekla: „Tatínku, mně je pořád zima.“
Tatínek se na ni podíval. „A máš termofor?“
Evička přikývla a přitulila se k němu. „Mám, ale stejně mi je chladno. Mohl bys mi donést ještě jednu deku?“
Tatínek se usmál a pohladil ji po vláskách. „Samozřejmě, princezno. Hned jsem zpátky!“
Za chvíli už byl zpět s další měkkou dekou. Přikryl Evičku, přitiskl ji k sobě a zeptal se: „Lepší?“
Evička se zachumlala, spokojeně přikývla a zašeptala: „Teď už je mi krásně.“
Leželi tam spolu a dívali se na hvězdy, zatímco jemný noční vánek hladil jejich tváře.
A víš co? Evička se pod tou teplou dekou a s tatínkem po boku nakonec tak uklidnila, že jí očička začala pomalu klimbat... A než se nadála, usnula pod hvězdnou oblohou.
Tatínek ji tiše pohladil a s úsměvem ji přenesl do postýlky, aby se jí zdály ty nejkrásnější sny o hvězdách, světýlkách a letních nocích.