Byl jednou jeden pokojíček. V tom pokojíčku bydlela malá holčička Evička. Měla spoustu krásných hraček – plyšáky, kostky, panenky, autíčka i knížky. Jenže měla jeden malý problém…
Nikdy po sobě neuklízela.
Když si hrála, rozházela všechno kolem sebe – plyšáci létali po pokoji, kostky se kutálely až pod postel a panenka Barborka spala na zemi místo v postýlce.
Maminka jí každý večer říkala:
„Evičko, ukliď si hračky, ať se někdo nezraní!“
Ale Evička vždycky odpověděla:
„Zííítra!“ nebo „To přece nevadí.“
Jednoho dne, když Evička běžela za tatínkem, zakopla o kostku, spadla na zem a začala plakat.
„Au, moje nožička!“
Tatínek ji rychle zvedl a pohladil.
„Vidíš, beruško, kdybys uklidila hračky, nic by se nestalo.“
Evička si otřela slzičky a zamyslela se. „To máš pravdu, tatínku…“
V noci se Evičce zdál sen. Ve snu se její pokoj proměnil v kouzelnou místnost, kde hračky ožily! Panenka Barborka si stěžovala:
„Je mi zima na nožičky, chci do postýlky!“
Autíčko hučelo:
„Nemůžu jezdit, když ležím pod postelí!“
A medvídek Funďa zamručel:
„Prosím, Evičko, uklízej nás, ať jsme šťastní!“
Když se ráno probudila, běžela do pokojíčku a začala uklízet. Kostky šly do krabičky, plyšáci na poličku, knížky do knihovny.
Maminka jen koukala s otevřenou pusou.
„Co se to stalo?“
Evička se usmála:
„Hračky chtěly být taky spokojené!“
Poučení:
Když uklízíme po sobě hračky:
– nezakopneme o ně a nezraníme se,
– hračky jsou v bezpečí a neztratí se,
– maminka s tatínkem mají radost a pokoj je krásný.
A tak Evička každý den uklízela, a když se večer podívala kolem sebe, pokoj se na ni usmíval – stejně jako všechny její spokojené hračky.