Maminka jí připravila snídani – oblíbenou čokoládovou kaši s modrým medvídkem na obalu, ale Evička jen vyplázla jazyk a zamračila se.
„Fuj, tohle jíst nebudu!“ řekla a odstrčila misku.
„Evičko, to přece není hezké,“ napomenula ji maminka.
Ale Evička neposlouchala. Když ji tatínek chtěl vzít do náruče, zase jen řekla:
„Fuj, tatínku!“
Tatínek se zatvářil smutně. „Ale Evičko, vždyť jsem tvůj tatínek. To se neříká.“
Evička jen vyplázla jazyk a odběhla si hrát. Ale ani její hračky jí dnes nepřipadaly dost zábavné. Když přišla na návštěvu její nejlepší kamarádka Mariánka, Evička jí místo pozdravu řekla:
„Fuj, Mariánko!“
Mariánka se zarazila. „Evičko, proč to říkáš?“
„Protože můžu!“ odsekla Evička a založila si ruce na prsou.
Mariánka si sedla vedle ní a řekla: „Víš, Evičko, já si myslím, že velké holky už fuj neříkají. Velké holky jsou hodné, hezky mluví a poslouchají maminku a tatínka.“
Evička se na Mariánku podívala. „Opravdu?“
„Ano!“ přikývla Mariánka. „A když jsi hodná, všichni se na tebe usmívají a mají tě rádi.“
Evička se zamyslela. Pak se podívala na maminku a tatínka, kteří na ni smutně koukali. Najednou jí to bylo líto.
„Maminko, tatínku… promiňte. Nebudu už říkat fuj,“ řekla potichu.
Maminka ji objala a tatínek ji zvedl do náruče. „To je naše hodná holčička,“ usmáli se.
A tak se Evička rozhodla, že už nebude říkat fuj, ale místo toho bude hodná a usměvavá. A víš co? Hned ten den dostala odměnu – svůj oblíbený nanuk Mrož!
A od té doby si moc dobře rozmyslela, co říká, protože věděla, že když je hodná, je kolem ní mnohem víc lásky a radosti.
Dobrou noc, Evičko!