„Podívej, Pepíku, duha! Víš, že na jejím konci bývá ukrytý poklad?“
Kocourek Pepík zamňoukal a zaujatě se podíval směrem, kde duha končila, někde za lesem.
„Tak to musíme zjistit!“ rozhodla Evička a vydali se na dobrodružství.
Evička s Pepíkem prošli loukou, kde si museli dávat pozor na malé kaluže, přeskočili popadané větve v lese a nakonec se dostali k velké louži, přes kterou nešlo jen tak přejít.
„Co teď?“ povzdechla si Evička.
Pepík se rozhlédl a najednou uviděl kameny, po kterých se dalo přeskákat na druhou stranu.
„Mňau!“ ukázal tlapkou.
Evička pochopila a díky kamínkům suchou nohou překonali překážku.
Když vyšli z lesa, duha už končila na zelené louce u velkého stromu.
„Poklad musí být tam!“ zajásala Evička.
Pod stromem našli starou truhlu.
Evička nadšeně popoběhla a otevřela ji. Oči jí zasvítily radostí!
„Podívej, Pepíku! To jsou zlaté čokoládové mince!“
Kocourek Pepík zvědavě strčil čumáček do truhli a spokojeně zamňoukal.
„Mňau, mňau! To je ten nejlepší poklad!“
Evička se radovala, ale pak si vzpomněla na něco důležitého. Poklady se mají dělit!
„Nebudeme si je nechávat jen pro sebe. Pojďme se podělit s kamarády!“
A tak se Evička s Pepíkem vrátili domů a rozdali čokoládové mince mamince, tatínkovi, Alžbětce a sousedům Kristýně, Szoltovi, Botimu a Luce.
Všichni byli moc šťastní a Evička se naučila, že největší radost není v tom, mít poklad jen pro sebe, ale v tom, když se o něj podělíme s ostatními.