„Maminko, prosím, prosím, můžu dostat růžovou cukrovou vatu?“
Maminka jí ji koupila, a protože Abika také chtěla, dostala svou vlastní – krásně modrou.
Obě holčičky si začaly pochutnávat, ale najednou začal foukat vítr. Evičce vítr cukrovou vatu odnesl!
„Jééé, moje vata! Tatínku, já ji chci zpátky!“ rozplakala se.
Tatínek ji pohladil po vláskách: „To už nepůjde, Evičko. Musíš být příště opatrná.“
Evička se podívala na Abiku, která měla pořád svou modrou cukrovou vatu.
„Abiko, můžu si kousnout?“ zeptala se.
Ale Abika zavrtěla hlavou. „Ne, je moje!“ řekla a pevně si ji držela.
Evička si povzdychla. „Ale já jsem smutná! Kdybych měla vatu já a tobě odletěla, tak bych se s tebou podělila!“
Abika se zamyslela. Měla svou vatu moc ráda, ale ještě víc měla ráda Evičku.
A tak ulomila kousek a podala jí ho. „Tady máš, Evičko!“
Evička se usmála. „Děkuju, Abiko, jsi hodná!“
A když si obě pochutnaly, přišla k nim malá holčička, která neměla žádnou cukrovou vatu. Smutně se na ně dívala.
Evička s Abikou se na sebe podívaly – a pak se s ní rozdělily. Holčička se rozzářila a poděkovala.
Tatínek se usmál. „Vidíte, jak je hezké dělit se? Dobrý skutek potěší nejen toho, komu pomůžete, ale i vás.“
Od té doby se Evička s Abikou vždy rády rozdělily, protože věděly, že sdílená radost je dvojnásobná radost!