Jednoho dne se Evička, tatínek a maminka vydali na výlet k starému zámku. Byl veliký, měl vysoké věže, a když na něj dopadalo slunce, vypadal jako z pohádky.
Ale když se zatáhly mraky, najednou působil temně a tajemně.
„Říká se, že tu straší bílá paní,“ zašeptal průvodce, který je prováděl. „Každou noc se prochází po chodbách a hledá něco, co ztratila…“
Evička se zachvěla. „A co ztratila?“ zeptala se.
Průvodce se pousmál. „To nikdo neví… Ale někdo říká, že je to její prsten…“
Evička byla zvědavá. „Co když ho najdu?“
Tatínek se zasmál. „Pak si tě možná vezme s sebou do svého světa!“
Evička se zamračila. „To bych nechtěla…“
Když se setmělo, zůstali přes noc na zámku, protože tam měli pronajatý malý pokoj pro hosty.
Evička nemohla spát. Vítr kvílel za oknem a v chodbách vrzaly staré podlahy.
Najednou se ozval tichý šepot.
„Pomoz mi…“
Evička se rychle posadila na posteli. Co to bylo?
Pomalu vstala, vzala si baterku, kterou měla na nočním stolku, a potichu otevřela dveře.
Na konci dlouhé chodby stála postava zahalená v bílém závoji.
Byla bledá jako měsíc a v ruce držela malý zlatý prsten.
„Hledáš tohle?“ zašeptala bílá paní.
Evička se nadechla. „Ano… je to tvůj prsten?“
Duch přikývl. „Ale nemohu si ho vzít… Musí mi ho dát někdo, kdo má čisté srdce…“
Evička sebrala odvahu a pomalu natáhla ruku.
Jakmile se dotkla prstenu, celý zámek se na chvíli rozsvítil jemným světlem.
Bílá paní se usmála a řekla:
„Děkuji, teď mohu konečně odejít…“
A s těmito slovy se rozplynula do mlhy.
Ráno, když se Evička probudila, byla zpátky ve své posteli.
Maminka se na ni podívala. „Dobré ráno, Evičko. Spala jsi dobře?“
Evička přikývla… ale když se podívala na svůj noční stolek, ležel tam zlatý prsten…
Byl to jen sen… nebo něco víc?
🕯️👻 Dobrou noc, Evičko! 👻🕯️